Přestože II. světová válka oficiálně skončila 8. května 1945, opravdu poslední bitva se odehrála až v noci z 11. na 12. května u osady Slivice u Milína na Přibramsku.

Když se dnes člověk prochází zdejší malebnou krajinou, jen stěží si dokáže představit, jaká krvavá bitva se zde před sedmdesáti lety odehrála.  Vzrostlé stromy, louky, lány pampelišek, zpěv ptáků…  Prostě idylická krajina. Jenže v roce 1945 bylo všechno jinak…

Němci chtěli k Američanům

K tragickému krveprolití na konci války, vlastně již po jejím skončení, kdy celý svět oslavoval mír, došlo poté, co do prostoru Slivice - Milín - Čimelice postoupila hitlerovská vojska odmítající složit zbraně a usilující za každou cenu proniknout před blížící se Rudou armádou do americké zóny.

„Vzhledem k tomu, že jižní a jihozápadní část Příbramska ležela poblíž hranic tzv. demarkační čáry, předem dohodnuté sovětskými a americkými spojenci, nastala zde paradoxní situace, neboť Američané, kteří se dostávali na Příbramsko již od 7.5.1945, nesměli za tuto stop-linii podle předchozí dohody se SSSR vojensky zasahovat.  Rudá armáda sem dorazila o čtyři dny později. Mezitím ustupující složky branné moci, často zcela bezdůvodně, jindy odvetou za akce domácího hnutí odporu, partyzánů, nebo i vlasovců terorizovaly místní obyvatelstvo,“ popisuje tehdejší situaci historik a ředitel Hornického muzea v Příbrami Josef Velfl.

Partyzánská akce předurčená k neúspěchu

Po 9. květnu 1945 se do prostoru okolo strakonické silnice mezi Slivicí u Milína a Čimelicemi soustředily početně silné a dobře vyzbrojené zbytky německé armády pod velením generála SS-gruppenführera Karl von Pücklera, velitele Waffen-SS v Čechách a na Moravě.  Nacházeli se zde ale i příslušníci wehrmachtu, bezpečnostních složek a němečtí civilisté prchající před frontou. Poté, co se hlavní ústupová trasa - státní silnice ve směru na Písek a Strakonice stala neprůjezdnou, rozhodl se nacista Pückler vybudovat u Slivice opěrný rajón.  Jednotky dostaly příkaz vytvořit narychlo tři obranná pásma. Technika, včetně tanků, děl a minometů, byla rozmístěna po obvodu milínské kotliny.

Němci, kteří neměli co ztratit, vůbec nerespektovali kapituilační akt a opakovaně napadali a terorizovali místní obyvatele.  Na pomoc obyvatelům obsazených obcí se proto vydali 11. května 1945 z Příbrami partyzáni ze skupiny Smrt fašismu a členové revoluční gardy.  Jejich akce ale byla předurčena k neúspěchu. V okamžiku, kdy se tito bojovníci dostali do palebného pásma německých zbraní, byli snadnými terči protivníka. Nacističtí vojáci navíc využívali různých lstí a léček, při kterých nemilosrdně likvidovali soupeře. Postavení několika desítek partyzánů proti asi šestitisícové německé armádě bylo od samého počátku beznadějné.

Poslední válečný výstřel padl ve tři hodiny ráno

Zlom přišel teprve s úderem sovětských vojsk, ke kterému došlo téhož dne ve večerních a nočních hodinách. Po předchozím průzkumu terénu následoval útok pomocí děl a kaťuší. Území obsazené nepřítelem „zasypala“ sovětská dělostřelecká palba, následovaná útokem pozemních vojsk.  

Na poslední bitvě druhé světové války se podílely útvary tří ukrajinských frontů i jednotky XII. sboru americké armády. Ohromné seskupení Spojenců tedy bojovalo s asi šestitisícovými zbytky wehrmachtu a divizí SS. Palba probíhala až do ranních hodin 12. května 1945. Poslední výstřel padl těsně před třetí hodinou ráno, poté Němci opustili své pozice a kapitulovali.

Kapitulaci podepsal za Němce generál Pückler, za sovětskou armádu generál Serjogin a za Američany plukovník Allison.  Velitel německých vojsk Pückler se pár hodin po kapitulaci zastřelil.

Náboj ve zdi kostela

Poslední velkou bitvu II. světové války připomíná v okolí Slivic několik pomníčků věnovaných padlým vojákům, památník bitvy u Slivice a Milína z roku 1970 a v neposlední řadě i dělostřelecký náboj zasazený do zdi slivického kostela svatého Petra. Údajně jde o náboj, který byl už připraven ke střelbě, ale těsně před jeho odpálením přišlo oznámení o konci bitvy. Náboj byl do zdi kostela zasazen v roce 1947 v místě díry vzniklé zásahem kostela při bitvě v osudné noci z 11. na 12. května 1945.