Malý Bobeš je z velké části autobiografický román, v němž Josef Věromír Pleva vzpomíná na své útlé dětství prožité v krásném, ale drsném kraji Českomoravské Vysočiny. Proto i v našem pátrání po stopách Malého Bobše se vlastně budeme věnovat dvěma postavám: Malému Bobšovi a samotnému autorovi románu, jejichž osudy se vzájemně prolínají.

Josef Pleva se narodil 12. srpna 1899 v Moravské Svratce (dnes součást Svratky)do velmi chudých poměrů. Plevův rodný dům s číslem popisným 31, patřil jeho strýci a prarodičům maminky. Narození známého spisovatele připomíná na domku, který dnes slouží k rekreačním účelům, pamětní deska umístěná na zdi.

Rodný dům J.V. Plevy

Plevův otec byl nádeníkem, později našel zaměstnání na dráze. Ani tato práce však nepřinesla rodině dostatečné prostředky k obživě. Nedostatek peněz nutil Plevovi k častému stěhování z místa na místo. Chudoba byla také důvodem, proč malý Josef musel už v jedenácti letech nastoupit do služby k sedlákovi. „I když to bylo ve vsi, kde jsme bydleli a sloužil jsem jako pasáček krav, končila tím má bezstarostná dětská svoboda. Přestalo účastenství v hrách s dětmi na návsi, byly mi ukládány drobné povinnosti a čas již plynul v starostech, které jsou v tom věku dítěti utrpením. V létě mě budili již ve čtyři hodiny ráno! Než jsem směl odejít v osm hodin do školy, muselo být všech patnáct krav již napaseno. Nejkrásnější doba v roce – prázdniny pro mne zanikly a já se vždy nesmírně těšil na jejich konec,“ vzpomínal později spisovatel Pleva při besedách s dětmi.

J.V. Pleva

Realistický Bobeš

Všechny své zážitky z dětství přenesl Josef Věromír Pleva právě do knihy Malý Bobeš, která se ve své době, poprvé vyšla v roce 1931, setkala s nebývalým ohlasem. Malý Bobeš vybočil z dlouhé řady knih, které byly koncipovány jako idylické texty krásného dětství a dětského světa. V Bobešovi se čtenář setkává s realitou zahrnující skutečnou chudobu, umírání a řadu sociálních problémů doby počátku minulého století. Dětský hrdina zde neprožívá jen radostné chvíle, ale také pocity strachu a prvních životních zklamání.

Děj Malého Bobše zasadil autor do vesničky Radňovice, v románu dostala jméno Radobylice, nedaleko Nového Města na Moravě, která byla jeho srdci ze všech míst, kde v dětství žil, nejmilejší. Do Radňovic se Plevovi přistěhovali ze Žďáru nad Sázavou v roce 1909. Několik měsíců bydleli ve vlhkém a těsném výměnku při selském statku, později se jim podařilo koupit malou chaloupku na návsi. Domek má dnes sice už docela jinou podobu, ale stále stojí na svém místě. A doposud také patří rodině, která jej od Plevových v roce 1922 koupila. „Domek tehdy kupovali moji rodiče, ale to už zde pan spisovatel Pleva nebydlel,“ vzpomíná usměvavá současná majitelka domu, která se v chalupě „Malého Bobše“ narodila ve třicátých letech minulého století. „Zajímavé je, že stejně jako Plevovi, měli i moji rodiče celkem osm dětí. Tehdy se muselo žít hodně skromně, ale dětství jsme měli hezké a Malý Bobeš je jednou z mých nejmilovanějších knížek, je totiž krásně lidská,“ dodává majitelka „Bobešova“ domku.

Dům, do nějž Pleva situoval děj svého nejslavnějšího románu.

Srdeční záležitostí je Malý Bobeš i pro vedoucí novoměstské knihovny Marii Janečkovou. „Kniha byla napsána na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století, ale aktuální je i v dnešní době. Vypráví o křehké dětské duši, která touží po lásce, štěstí a spravedlnosti a nechápe, proč je svět často tak složitý a někdy i zlý,“ říká Marie a chlubí se, že její knihovna má ve svém vlastnictví celkem patnáct různých vydání Malého Bobše. Zároveň je ale i trochu smutná, že už o tuto knihu není mezi čtenáři velký zájem. „Za loňský rok jsme ji půjčili jen třikrát, děti už dnes mají jiné hrdiny,“ krčí rameny vedoucí knihovny.

Marie Janečková s historickým výtiskem knihy Malý Bobeš.

Malý Bobeš ve filmu

Malý Bobeš se dočkal i filmového zpracování, a to v letech 1961 a 1962. První díl, pojednávající o Bobešově životě na venkově, se natáčel ve Slavkovicích, které leží v těsném sousedství románových Radobylic, alias Radňovic. Na návsi můžete i dnes spatřit rybník, kolem něhož se Bobeš procházel. A jen pár kroků od rybníku stojí statek hamižného rychtáře Libry, jehož fasáda se od doby natáčení prakticky nezměnila, jen vrata do dvora jsou jiná.

Statek hamižného sedláka Libry

A místní pamětníci na natáčení filmu dodnes vzpomínají. „Byla to pro nás tehdy velká událost. Natáčelo se přímo na návsi a v našich chalupách. To víte, že jsme na to byli řádně hrdí. Škoda jen, že se už nyní film moc nevysílá,“ říká paní Marie a vzpomíná na herce, kteří ve filmu hráli. „Byl tady pan Lukavský i paní Medřická, kteří byli už v té době hvězdami, ale chovali se naprosto skromně a nepovýšeně. Byli to moc fajn lidé a úžasní herci,“ dodává zasněně Marie.

Malý Bobeš opouští společně s rodiči na konci prvního filmu svoji rodnou vesnici a míří za štěstím do města. Románově jde o Žďár nad Sázavou, kde Josef Věromír Pleva prožil také část svého dětství, filmaři ale pro natáčení druhého dílu zvolili historické jádro Tábora. Fabrika, v níž tatínek Bobeše pracoval, se natáčela v prostorách bývalého pivovaru, kde je dnes luxusní hotel, stávka se pak odehrála na náměstí Mikuláše z Husi. Ve filmu si zahrála i řada uliček starého Tábora.

Filmovou továrnu i místo, kde Radovan Lukavský, coby otec Malého Bobše, vyzývá ke vzpouře, najdete v historickém centru Tábora.

Z oslavovaného spisovatele černou ovcí…

Pokud vás nyní napadá otázka, jaký byl další život Bobše, odpověď hledejte v životopise spisovatele Josefa Věromíra Plevy, který by sám o sobě vydal na další obsáhlý román. Málo se například ví, že se Pleva, ač sám komunista, v sedmdesátých letech zastával neprávem stíhaných katolických spisovatelů, za což byl perzekuován a musel žít v ústraní. Pleva zůstal vždy plachým člověkem a umělcem s touhou a vírou po spravedlivém světě.

Josef Věromír Pleva zemřel 7. září 1985 a společně s ním odešel obrazně do světa na druhém břehu i jeho nejslavnější hrdina Malý Bobeš. Místo svého věčného klidu nalezli na evangelickém hřbitově v Novém Městě na Moravě.

Místo posledního odpočinku J.V. Plevy a vlastně i Malého Bobše.

Ze životopisu Josefa Věromíra Plevy

 …V roce 1917 byl Pleva povolán na vojnu a hned po krátké době byl vyslán na italskou frontu. Po roce se pokusil dezertovat, ale byl zajat a znovu vrácen na frontu. Z válečných útrap jej vymanil až těžký zápal plic, díky kterému se mohl vrátit domů.

Nejprve pracoval v Novém Městě na Moravě jako knihař a současně se věnoval samostudiu. Později započal studium učitelského ústavu v Čáslavi, který úspěšně ukončil v roce 1924. V době studií se také poprvé začal věnovat tvůrčí činnosti.  V té době také ke svému jménu přidal jméno Věromír, které mělo symbolizovat Plevův odpor k válce…