Snad každý si v dětství zamiloval nějaký film a díky tomu na něj nemůže celý život zapomenout. Mým srdečním filmem jsou Páni kluci z roku 1975. Vydal jsem se prozkoumat místa, kde se kdysi dávno natáčelo. 

Na počátku minulého století žijí v poklidném městečku Levín tři nerozluční kamarádi: Tomáš, Jožka a tulák Hubert. Všichni jsou rošťáci k pohledání, ale s dobrým srdcem. Po jednom z průšvihů se rozhodnou pro útěk na místní hrad Pokštejn. Jak to asi na těchto místech vypadá dnes?

Ze školy je depozitář

Hlavní část filmu se natáčela v Litoměřicích a právě tam mě přiváží rychlík od Kolína. Mířím na nedaleké Dómské náměstí, kde stojí škola, která se Jožkovi a hlavně Tomášovi stávala často vězením, ze kterého je vysvobozoval tulák Hubert.

Všechny objekty na náměstí jsou církevním majetkem a podívat se do jejich vnitřních prostor mi bylo zapovězeno. Sympatická, ale nesmlouvavá žena z místní diecéze mi vysvětlila, že v místnostech, kde se kdysi pohybovali filmaři, je dnes depozitář, a proto mě tam nemůže pustit.

Co tam pohledáváš?

Vžívám se proto na chvíli do role svého dětského idolu a v boční ulici, kudy kráčel ve filmu herec Jiří Lábus a vykřikoval: „Brousím, nože, nůžky, brousím!“ vylézám na zeď děkanské zahrady a z její výšky se kochám pohledem na „školní zahradu“. Představuji si, jak za okny ve druhém patře Tomáš plánuje svůj útěk z uzamčené třídy, když mě ze snění najednou vytrhává rázný hlas.

„Co tam pohledáváš? Slez dolů!,“ obořuje se na mne přibližně čtyřicetiletý muž. Když mu vysvětlím, co mne ke šplhání na zeď přimělo, stává se z rázného muže přívětivý pán a hned vzpomíná na sedmatřicet let staré natáčení. „Byl jsem tehdy pětiletý kluk a byl to obrovský zážitek. Dokonce jsem se mihl v jednom záběru. Byl jsem jedním z dětí, které nesou dynamit od vlaku do drogistova domu,“ usmívá se Jan, který nechce prozradit své celé jméno.

Vzhůru do Levína

Procházím ještě další ulice v okolí Dómského náměstí. Většina domů, které si ve filmu zahrály, je vzorně opravena a jen těžko k poznání. Vracím se proto pomalu k nádraží a čekám na příjezd kolegy fotografa. Objevuje se přesně ve smluvenou hodinu a pak už míříme do několik desítek kilometrů vzdáleného Levína.

Tady se točilo převážně na zdejším nádraží, kde bydlel hlavní hrdina Tomáš (Michal Dymek) se svoji tetičkou (Iva Janžurová) a strýčkem výpravčím (Karel Augusta). Po zdejších kolejích se proháněla parní lokomotiva Vlkava strojvůdcovaná Josefem Lauferem.

Do Zubrnic na Vlkavu

Nádraží už dnes svému účelu dávno neslouží. Trať byla zrušena jen několik měsíců po natáčení filmu. Z nádraží se stal rodinný dům, okno pro výdej jízdenek nový majitel zazdil, z veřejných toalet je kůlna. Koleje jsou z velké části vytrhány a místo nich rostou břízy. Na nejbližší vlak se musí do osm kilometrů vzdáleného Úštěku.

Část trati, po které vlak jezdil, ale zůstala zachována. Díky nadšencům mohou příznivci železnice navštívit nedaleké Zubrnice a ve zdejším muzeu se mimo jiné podívat i na lokomotivu Vlkava, která si v Pánech klucích zahrála.

Hrad ukrýval poklad

Dnes výjimečně využívám k přepravě kolegův automobil a společně vyrážíme do 60 kilometrů vzdáleného Oseku u Duchcova. Právě nad tímto městem stojí zřícenina filmového hradu Pokštejn. Ve skutečnosti se jmenuje stejně jako město pod ním. Auto necháváme na malém parkovišti přibližně kilometr pod hradem a šplháme po prudké stráni vzhůru. Před sebou úplně vidím Tomáše, Jožku i Huberta, jak s kýtou masa na zádech utíkají hledat azyl do zdejších zdí.

Konečně jsem se vydrápal do centra zříceniny. Funím víc než Vlkava v dobách své největší slávy a pot ze mě teče proudem. Klackem poklepávám na zeď zříceniny a stejně jako hrdinové filmu hledám skrytý poklad. Mám ale smůlu, v předešlých dnech záložnu ani spořitelnu nikde nevyloupili a zločinci si zde peníze neschovali. Odcházím tedy s prázdnou kapsou, ale s hlavou plnou dojmů.

Michael Dymek se po více jak pětatřiceti letech vydal na "Pokštejn" společně se svými dětmi.

Smutný osud hřbitova

Předposlední zastávku máme v Milešově u Lovosic. Na zdejším hřbitově se konal pohřeb domněle utopených hlavních hrdinů filmu. A právě za zdejší hřbitovní zdi se trojice kluků zjevuje „pozůstalým“ s pytlem peněz nalezeným na hradě Pokštejně. Současnost hřbitova i kostela je ale hodně smutná. Náhrobky jsou poničené, zarostlé, slavná filmová zeď se pomalu rozpadá. Raději míříme do veselejších míst.

Byly to senzační prázdniny

V malém městečku nedaleko Prahy bydlí uličník Tomáš. Tedy vlastně dnes už dospělý a úspěšný muž Michael Dymek (48), který od poloviny 80. let žil v Německu. Zpět do vlasti se z emigrace vrátil až koncem 90. let. „Natáčení bylo úžasné období mého života, ale to si uvědomuji až nyní. Tenkrát to byly hlavně senzační prázdniny a setkání se zajímavými lidmi,“ vzpomíná nynější podnikatel a člen amatérského tanečního souboru BUFO.

Přestože ve filmu byli s Petrem Voříškem (Hubert) a Petrem Starým (Jožka) nerozlučná parta, v životě se nestýkají. „S Petrem a Magdou Raifovou, která hrála Blanku, si občas zavoláme nebo napíšeme sms, ale jinak nic. Možná je to škoda, ale takový je život,“ míní Michael.

Stále mě poznávají

Přestože hlavní hrdina zestárl o více jak pětatřicet let, stále má stejný rošťácký a dobrosrdečný výraz jako v roce 1974. A lidé ho i nyní poznávají. „Není to úplně na denním pořádku, ale občas mě ještě někdo osloví a sem tam si řekne také o autogram. Ale na tomhle můj život vážně nestojí,“ dodává skromně Michael.

Na film přesto stále rád vzpomíná a před několika lety vzal o prázdninách celou rodinu na stejný výlet, jako jsme my podnikli dnes. „Týden jsme putovali po místech, kde se Páni kluci natáčeli. Znovu jsem se vrátil do krásných dětských let. Bylo to úžasné,“ loučí se bývalá dětská hvězda a nás čeká cesta domů.

Opouštím kolegu a kráčím opět na vlak. Cestou potkávám partu kluků, jak si v lesíku hrají na loupežníky. Skáčou ze stromů a jsou celí od bahna. Rodiče z nich budou šílet, já jsem ale rád, že „páni kluci“ ještě nevymřeli.

Text: René Flášar Foto: Miroslav Rendl, archiv Michaela Dymka